Síň slávy jihočeské turistiky

Síň slávy jihočeské turistiky byla založena dne 21. února 2010 rozhodnutím oblastní konference Jihočeské oblasti KČT za účelem sběru, uchování a prezentace informací o významných osobnostech jihočeské turistiky a propagace turistiky i KČT na veřejnosti. S jejím statutem ve formátu PDF se můžete podrobně seznámit.

Jako první byly do Síně slávy jihočeské turistiky v květnu 2010 uvedeny následující tři osobnosti:

Jan Antonín Vilém Domečka

(19. 7. 1828 – 2. 1. 1915)

Právník Jan Domečka byl hlavní hybnou silou vzniku organizované turistiky na Táborsku – založil nejprve Okrašlovací a sadařský spolek, který nejen zveleboval město a jeho okolí, ale také upozorňoval návštěvníky na historii města, jeho památky a blízké přírodní krásy. Později kolem sebe spolu s Františkem Pavlíčkem shromáždili příznivce založení táborského odboru KČT, který pak vznikl 28. 1. 1893. Po dlouhá léta byl pokladníkem odboru.

Už v prvním roce existence KČT Tábor upravil Jan Domečka vyhlídku na vrchu Chlum, kam také směřovala hned první vycházka do okolí města organizovaná odborem.

V historii turistiky je natrvalo spjat především s budováním stezky Tábor – Příběnice v létech 1895–99 do té doby zcela neschůdným údolím Lužnice. Posléze se i za použití vlastních prostředků podílel na její údržbě a ještě roku 1913, tedy ve svých 85 létech, dohlížel na prodlužování stezky dále na Dobronice u Bechyně. Z jeho podnětu nechal hrabě Harrach, tehdejší majitel Příběnic, v roce 1900 vystavět u zříceniny turistickou útulnu.

Roku 1901 byl do skalky ohraničující upravené zákoutí u stezky poblíž Vlčího dolu, vryt nápis oceňující jeho úsilí o postavení stezky. Toto místo je dodnes nazýváno Domečkovým zátiším, od roku 2001 je osazeno lavičkami a stojanem s informačním textem.

Jako výraz ocenění jeho četných zásluh byl Jan Domečka roku 1907 zvolen prvním čestným členem KČT Tábor.

Ing. Emanuel Fritsch

(7. 2. 1874 – 24. 2. 1956)

Vrchní technický rada a přednosta odboru pro udržování dráhy v Č. Budějovicích Ing. Emanuel Fritsch byl ve 30. létech předsedou KČST v Českých Budějovicích a předsedou šumavské župy KČT.

Byl znám svou vynikající turistickou a hraničářskou činností. Od počátku svého působení v Č. Budějovicích měl aktivní podíl na všem podnikání místního odboru, zejména na značení rozsáhlých oblastí jižní Šumavy, Novohradských hor. Ve 30. létech se přičinil o umístění orientačních tabulích s historií na všech nádražích v oblasti.

Vyvolal řadu úspěšných akci na záchranu památek – první kontinentální železnice / koňská dráha z Lince do Českých Budějovic či záchranu zříceniny hradu Helfenburka. Zúčastňoval se všech národních a turistických akcí, na kterých uplatňoval své bohaté odborné zkušenosti a lásku k věci. Ústřední výbor KČST ho pověřil správou hotelu Pánský dvůr ve Vyšším Brodě, jehož rekonstrukce vznikla podle jeho projektu. Honorář za tuto akci ovšem odmítl.

Podle svého dalšího projektu nechal v roce 1935 vybudovat stezku KČST z Boršova do Jamného, která byla následně prodloužena dále na zříceninu hradu Dívčí Kámen a do Zlaté Koruny. Tím bylo turistům zpřístupněno údolí Vltavy nad Českými Budějovicemi.

Červeně značená stezka spojující Zlatou Korunou a Boršov nad Vltavou nyní nese na jeho počet název Fritschova stezka. 18. září 2010 byla odhalena kopie původní pamětní desky přípomínající Ing Fritsche jako budovatele této stezky. Je umístěna na začátku skalního převisu nad řekou.

MUDr. Josef Kulich

(28. 11. 1869 – 27. 3. 1944)

Do Českého Krumlova přišel ve svých čtyřiadvaceti létech, aby zde působil jako praktický, báňský a také schwarzenberský knížecí lékař takřka celý svůj život. Ihned po svém příchodu do města se stal činným členem českých spolků. Jednu z prvních zmínek nalezneme například v pamětní knize Čtenářské besedy, kde je jeho rukou zapsán obsáhlý zápis za rok 1894. Velkou zásluhu má o rozšiřování české knihovny, úsilí o vznik české školy, organizaci společenského života a kulturních pořadů. Dr. Kulich se aktivně zapojoval do činnosti ve spolcích: Národní jednotě pošumavské, Ústřední matici školské, v podpůrném spolku Včela, v Českém stavebním družstvu, v tělocvičném spolku Sokol, Řemeslnické jednotě, Českokrumlovské záložně.

Byl v tehdejší nelehké době (většinu obyvatelstva ve městě tvořili Němci) iniciátorem založení odboru KČT v Českém Krumlově a v následujícím období byl jeho předsedou.

Po Mnichovské dohodě v září 1938 musel narychlo z Českého Krumlova utéci do Českých Budějovic, odkud dojížděl do Zlaté Koruny, kde ordinoval. Bylo mu již 75 let, ale za pacienty často docházel pěšky řadu kilometrů. V předjaří 1944 na jedné z takových cest v údolí Jíleckého potoka u Černice zemřel.

Toto místo nyní připomíná křížek věnovaný Vzpomínce na dobrého člověka MUDr. Josefa Kulicha a text vyvěšený na nedalekém stromě.

V listopadu 2010 byly do Síně slávy jihočeské turistiky uvedeny další dvě osobnosti:

Josef Rybička

(29. 9. 1864 – 31. 7. 1948)

Kněž Vladimír Rybička působil jako kaplan nejprve krátce v Bělé nad Radbuzou a poté v Horšovském Týně, dále jako katecheta v Domažlicích a Třeboni. Roku 1902 přešel do Písku, kde působil až do roku 1929 jako katecheta a profesor na zdejším gymnáziu, kdy pro oční chorobu odešel do důchodu.

Vladimír Rybička se brzy začal věnovat turistice. Podrobně procestoval země střední a jižní Evropy. Své dojmy z cest z let 1907-1914 publikoval v Otavanu a v Píseckých listech. Roku 1902 vstoupil do řad KČT, v létech 1903-06 zastával funkci pokladníka. V roce 1910 byl zvolen předsedou odboru. Tento post zastával dalších 37 let až do roku 1947, kdy pro věk 83 let rezignoval. Se založením písecké župy roku 1925 se stal jejím předsedou (do roku 1947). Profesor Rybička byl i skvělý řečník formou i přednesem. Napsal řadu propagačních spisů o Písku. jeho zásluhou byla roku 1930 zřízena cizinecká kancelář. Má zásluhy i na postavení chaty na Živci a na vybudování řady turistických stezek v píseckém okolí.

Mnoho let zastupoval Písek v železniční radě v Plzni. Jeho zásluhou bylo přestavěno hlavní nádraží v Písku a vybudována nádražní restaurace. Zasloužil se také o zlepšení železničního spojení Písku s Prahou, Táborem, Českými Budějovicemi a Šumavou. Roku 1932 byl jmenován stálým členem železniční ředitelské rady v Plzni. Docílil také přímého rychlíkového spojení Písku s Prahou, Brnem, Plzní a Domažlicemi. Písečtí turisté měli také co mluvit do tvorby jízdních řádů.

Byl rovněž dlouhá léta jednatelem Podpůrného spolku nemajetných studujících středních škol v Písku. Za své zásluhy byl jmenován nejen čestným občanem města Písku, ale také čestným konzistorním radou či biskupským notářem.

Za Rybičkova vedení se odbor KČT Písek stal vzorem pro celé široké okolí. Zdárně převedl odbor přes velmi nepříznivé období první a druhé světové války. Zemřel po delší nemoci 31. 7. 1948 v Písku ve věku 84 let. Byl pohřben s velkými poctami na starém svatotrojickém hřbitově v Písku.

Vladimír Štěrba

(25. 5. 1922 – 22. 6. 2002)

Narodil se v Písku, absolvoval zde Obchodní akademii. Většinu života pracoval jako ekonom (ZDSP Písek, JZD Chvaletice, Oděva Písek) a také jako revizor RaJ v Písku.

Od studentských let byl činný ve skautském hnutí. Pracoval v různých skautských funkcích až do ukončení činnosti Junáka v roce 1948.

V roce 1957 založil v odboru turistiky TJ Jitex Písek turistický oddíl mládeže „TOM“, s kterým pracoval až do roku 1968. Pracoval s oddílem v duchu skautského programu, pořádali stálé i putovní letní tábory. Byl za to několikrát pronásledován Státní bezpečností.

Po odmlce v letech 1968–70, kdy se pokoušel obnovit písecký skauting, pokračoval v práci s mládeží při odboru turistiky. Přitáhl k turistice mnoho mladých lidí z Písecka. Od roku 1964 až do roku 1985 pracoval jako předseda celého odboru turistiky TJ Jitex Písek.

V roce 2012 byly do Síně slávy jihočeské turistiky uvedeny další dvě osobnosti:

Jan Švehla

(20. 8. 1926 – 31. 3. 2011)

původně člen odboru turistiky TJ Jiskra (tělovýchovná jednota při závodu JUTA v Č. Krumlově). Věnoval se hlavně vodácké turistice, kde získal kvalifikaci cvičitele. Pracoval také v Okresním odboru turistiky, což byl tehdy vlastně okresní výbor turistiky. Věnoval se i orientačním závodům a to zprvu jako aktivní závodník, později i jako rozhodčí a získal kvalifikaci rozhodčího 2. stupně.

Zapojil se i do práce ve značení turistických cest. Jako značkař získal i nejvyšší kvalifikaci a nakonec zastával funkci Okresního značkaře. V ní setrval až do roku 2000.

Po vzniku specializované jednooborové tělovýchovné jednoty START Český Krumlov byl hned na ustavující schůzi zvolen jejím předsedou. V této funkci pracoval 24 let. V lednu 1990 se na výroční členské schůzi této funkce vzdal a dále pracoval jako velice aktivní cvičitel, okresní značkař a člen štábu DEP „Krajem pětilisté růže“.

Spolu s Aloisem Slepánkem se zasloužil o to, že jsme získali budovu v Rožmberku, ze které byla vybudována turistická základna a v roce 1972, kdy jsme připravovali 2. celostátní sraz ČST i budovu č.p. 100 v Českém Krumlově, která dodnes slouží jako sídlo našeho odboru. Na zprovoznění obou budov odpracoval stovky hodin.

Jako aranžér a výtvarník vzorně upravoval vývěsku odboru, nakreslil desítky návrhů razítek pro náš DEP, diplomů pro „Pohádkový les“ i jiné akce, plakety pro OZ „O Žižkův palcát“ a mnoho dalších věcí.

Za svoji celoživotní práci pro českou turistiku obdržel řadu vyznamenání a jako první ve STARTu dostal „Čestný odznak Vojtěcha Náprstka“.

Všichni členové Startu i lidé mimo naší organizaci si ho vždy velice vážili pro jeho pracovitost, obětavost, ochotu, přátelské jednání, družnost a veselou povahu.

JUDr. Stanislav Lacina

(1. 7. 1878 – 18. 2. 1955)

Narodil se v Kutné Hoře, kde strávil část svého dětství. Poté co otec, středoškolský profesor, získal místo v Praze, sem přesídlila celá rodina. Zde absolvoval Malostranské gymnázium a právnická studia. V prvních letech své praxe působil v Hluboké nad Vltavou. V roce 1909, po třech letech soudcování, se přestěhoval s rodinou do Volyně, kde vykonával funkci soudního rady a přednosty okresního soudu. Od roku 1935 až do odchodu do penze v roce 1939 soudcoval ve Veselí nad Lužnicí.

Byl velmi činný v mnoha spolcích – Sokol, včelaři, rybáři, Národní jednota pošumavská, Okrašlovací spolek. Největší kus práce ale bezesporu odvedl na poli turistickém. Byl jedním ze zakládajících členů turistického odboru ve Volyni a hned na ustavující valné hromadě v květnu 1920 byl zvolen místopředsedou volyňského odboru Klubu československých turistů. V roce 1924, po odchodu Zdeňka Helferta z Volyně, ho vystřídal ve funkci předsedy, jímž zůstal s menší přestávkou po celou dobu činnosti KČT ve Volyni. Ve vnitřní struktuře odboru měl na starost především propagaci místního regionu včetně Šumavy od Stožce po Roklan. Klub měl pro tuto příležitost připraveno množství diapozitivů, jejichž prostřednictvím – formou přednášek přibližoval turistické možnosti a krásy Šumavy a Pošumaví nejen ve Volyni, ale i na jiných místech v republice.

Stanislav Lacina se mimořádnou měrou zasadil též o záchranu a konzervaci zříceniny Helfenburku a volyňské tvrze.

Na oblastní konferenci v únoru 2013 byly do Síně slávy jihočeské turistiky uvedeny další dvě osobnosti:

PhMr. Vladimír Jeřábek

(1. 12. 1917 – 22. 10. 2012)

PhMr. Vladimír Jeřábek se narodil 1. prosince roku 1917 ve Strakonicích. Pocházel z úřednické rodiny. Po maturitě nastoupil na praxi do lázní v Bechyni a v Praze studoval farmacii. Poté, co byly uzavřeny české vysoké školy, byl on sám odvlečen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po třech letech v koncentráku byl poslán do totálního nasazení v Říši. Pracoval v lékárně ve městě Kan,t v dnešním Polsku. Po válce složil závěrečné zkoušky a na umístěnku přichází jako magistr farmacie do Volar, do zdejší lékárny Panny Marie Pomocné.

Vladimír Jeřábek se do svého šumavského působiště zamiloval. Volarsku věnoval i své zájmy a záliby, byl velmi aktivní turista. Spolupodílel se na obnovení činnosti tradice KČT ve Volarech po válce, v roce 1947. Pomáhal při obnově značených tras na Šumavě. Byl dlouholetým okresním značkařem a funkcionářem KČT. Pod vedením Vladimíra Jeřábka, se turistický oddíl ve Volarech stal mezi volarskými spolky spolkem s přirozenou autoritou. Díky svým zkušenostem, cílevědomosti a zodpovědnosti při značení turistických cest se stává instruktorem značení II třídy a později nositelem odznaku „Turista – značkař I. třídy“. I přes svůj pokročilý věk, když už nebyl aktivním členem, se stále zajímal o činnost v odboru, zúčastňoval se akcí odboru.

Za jeho činnost v oblasti turistiky mu bylo uděleno oceněním, „Čestný odznak Vojty Náprstka“. Byl čestným členem Oblasti Jižní Čechy.

Jaroslav Hora

(8. 3. 1932 – 29. 9. 2008)

Narodil se v Mnichově u Plzně. Vystudoval Střední zemědělskotechnickou školu v Plzni. Po maturitě odešel (na základě tehdejšího náboru) pracovat do rudných dolů. Tuto brigádu ukončil nástup na vojenskou prezenční službu v r. 1954. Odbýval si ji v Českém Krumlově. Stal se vojákem z povolání, sloužil i nadále v Č. Krumlově. Ke konci 60. let se začal aktivně zabývat turistikou a stal se jedním z hlavních hnacích motorů tehdy právě založené TJ START Český Krumlov. Stál u zrodu prvního dálkového etapového pochodu v republice nazvaného „Tři dny za pětilistou růží“ a dlouhých 21 let byl jeho nepřekonatelným ředitelem. Byl to on, který tomuto pochodu vtiskl jeho neopakovatelnou přátelskou atmosféru. Jeho heslem bylo: „Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů“. Jak dosvědčí mnozí tehdejší účastníci pochodu, skutečně to plnil.

Byl cvičitelem 2. třídy pěší turistiky, cvičitelem vysokohorské turistiky, mnoho let pracoval v různých funkcích od člena výboru TJ, přes předsedu OV Svazu turistiky, člena OV ČSTV, člena Krajského výboru Svazu turistiky až po členství v ústřední komisi vysokohorské turistiky. Byl ředitelem štábu II. Celostátního srazu Svazu turistiky.

Byl prvním Mistrem turistiky, a to dokonce dvojnásobným, protože za zimní přechod bulharského pohoří Pirin, dostal i titul bulharský. Byl nositelem i řady dalších tělovýchovných vyznamenání.

Především byl ale skvělým a obětavým kamarádem, na kterého bylo spolehnutí ve všech situacích, který nejenže nikdy nevyvolal konflikt, ale naopak dovedl případné spory a problémy v klidu a s přehledem urovnávat.

V roce 2014 byly do Síně slávy jihočeské turistiky uvedeny další dvě osobnosti:

Josef Kučera

(17. 8. 1915 – 22. 11. 1982)

Pan Josef Kučera se narodil 17. srpna 1915 v obci Veletiny u Uherského Hradiště. Po ukončení základní školní docházky nastoupil v tehdejším Baťově – nyní Otrokovice - do Baťovy školy práce. Po jejím absolvování prošel v jeho závodech různými profesemi a začal pracovat jako účetní v Baťových závodech v Otrokovicích. Po únoru 1948 byl jako politicky nespolehlivý propuštěn, vyveden před bránu továrny a do posudku mu bylo napsáno, že smí být zaměstnán pouze v kamenolomu a nebo v dolech. S dalšími takto propuštěnými baťovci odešel pan Josef Kučera do Tosty Aš ve Studánce za Aší.

Jeho rodina, manželka a dva synové, bydleli dále v Otrokovicích v domku, který p. Kučera, jako absolvent Baťovy školy práce, dostal v roce 1940 poté, co se oženil. Pravidla byla taková, že pokud bude absolvent pracovat u firmy Baťa deset let, přejde domek do jeho vlastnictví. Po odchodu pana Kučery k fě. Tosta bylo jeho manželce neustále vyhrožováno, že bude i s dětmi vystěhována na ulici.

Po dokončení výstavby textilního podniku JITEX Písek na „zelené louce“ na podzim roku 1949 byli „baťovci“ z Tosty Aš povoláni do Písku, kde podnik uváděli do provozu a pan Kučera zde začal pracovat jako účetní. Na podzim roku 1949 se také do Písku přestěhovala manželka pana Kučery s dětmi.

Přesto, že pocházeli oba manželé z moravského Slovácka, jižní Čechy si jako zapálení turisté velmi oblíbili. Pan Kučera se začal angažovat na obnovení činnosti turistiky v Písku a okrese Písek. Této činnosti se s plným nasazením a obětavosti věnoval až do své smrti.

Jeho zásluhou byl roku 1955 založen při TJ Jiskra Písek turistický oddíl. Za několik let také turistický oddíl v TJ Spartak, kam přešel s částí členstva.

Za jeho působnosti jako předsedy byla postavena turistická chata u rybníka Skaličný, který se nachází severně od města Písek.

Organizoval zájezdy, pěší túry do okolí Písku, v zimním období se pravidelně uskutečňovaly přednášky. Přednášky byly pořádány zdarma, jako náborová akce nových členů. Přednášky se týkaly jak organizované turistiky našeho odboru, tak také ve spolupráci s okolními turistickými odbory jejich činnosti. Na přednášky byli zváni i lektoři se zajímavými tématy o vzdálenějších zemích. Přednášky byly doplněné promítáním barevných diapozitivů.

Pan Kučera začal před více jak 40 lety organizovat tradiční „Novoroční výstup na Mehelník“ – nejvyšší vrchol Píseckých hor, který se uskutečňuje každoročně do dneška.

Zavedl dálkové pochody „Podzimní písecké lesy“, kde byly trasy 10, 15, 25, 35 a 50 km. Tyto se uskutečňovaly také více jak 45 roků. Dále zorganizoval v rámci dálkového pochodu „Praha – Prčice a odjinud“ pochod „Písek – Prčice“, který byl veden většinou podél kaňonu řeky Otavy a přes Čertovu hrbatinu. Podle vyjádření účastníků to byla krajinářsky nejkrásnější větev pochodu.

Při TJ Spartak založil také lyžařský oddíl, organizoval pravidelné lyžařské zájezdy v sobotu a neděli na Šumavu. Nejprve se jezdilo na Kubovu Huť a byl první, kdo začal vést autobusové lyžařské zájezdy na Zadov. Lyžařské zájezdy byly velmi úspěšné, podniky kupovaly svým zaměstnancům permanentky na tyto zájezdy. V sobotu byly vypravovány 3 autobusy, v neděli 2 autobusy. V rámci lyžařské turistiky byly organizovány každoročně přejezdy na lyžích krajem Karla Klostermanna, které se staly již tradicí a v porevolučních letech trasy vedly i přes Bavorský národní park.

V rámci turistiky obnovil činnost vodáckého oddílu a loděnice a zajistil vybudování slalomové dráhy na řece Otavě pod městem Písek. Věnoval se také organizaci značení turistických cest, organizování orientačních závodů v prostoru města Písku a Píseckých hor. Cílem bylo, aby se zejména mládež seznamovala s historií města Písku, poznávala okolí města a do orientačních závodů byly zahrnované i branné prvky.

Předseda pan Josef Kučera zavedl od samého začátku každoroční vydávání katalogu činnosti odboru, kde byly uvedeny termíny a popis pěších vycházek, poznávacích zájezdů, přednášková činnost a lyžařské zájezdy.

Pan Josef Kučera byl předsedou píseckého turistického odboru (Jitex i Spartak) od znovuobnovení v roce 1955 až do své smrti v roce 1982. Zároveň byl v letech 1955-1966 okresním předsedou svazu turistiky v Písku.

V únoru 1982 bylo panu Kučerovi uděleno čestné uznání za dlouholetou a obětavou práci při rozvoji tělesné výchovy na okrese.

Ing. Antonín Hnídek

(31. 3. 1877 – 20. 10. 1947)

Ve svém oboru byl znám jako silniční odborník. V Písku působil jako přednosta odboru obecního úřadu a zasloužil se o zdokonalení silniční sítě na Písecku. Pak přešel do Prahy, kde pracoval na okresním, později na zemském úřadě ve stavebním oddělení.

Tento horlivý turista vstoupil roku 1910 do řad píseckého odboru KČT. Od roku 1913 byl členem jeho výboru a záhy se stal místopředsedou. Byl autorem projektu stavby Sedláčkovy cesty, která spojovala Písek se Zvíkovským kaňonem řeky Otavy. V letech 1924-1928 její stavbu vedl, rovněž se staral o její údržbu a modernizaci (nové mosty přes Skalici a Lomnici). Iniciativně pomáhal turistickým skupinám procházejícím Pískem budˇ v terénu nebo cizinecké kanceláři. Vypracoval také jeden z mnoha projektů turistické chaty na Živci, který však nebyl realizován.

Písek si oblíbil natolik, že se sem vrátil zpět z Prahy na důchod. Stále pracoval v turistickém odboru. Snažil se o vybudování turistické chaty v oblasti „Říček“ u řeky Otavy na Sedláčkově stezce, nebo na Podolsku. Po abdikaci předsedy prof. Rybičky počátkem roku 1947 se stal nakrátko předsedou odboru a předsedou turistické župy Písecké. Zemřel náhle 20. října 1947 a po rozloučení v Písku byl pohřben v rodných Hostomicích pod Brdy.